neděle 25. března 2007

Hrozně mě to mrzí...

Pravidla?! Co to je?... jsem největší frajer, protože mám "skejťácké" oblečení a kolo na skákání, nic víc nepotřebuju...
Idiot číslo jedna (první příčku dostal, protože je očividně nejstarší a tudíž by i přes desítky jointů měsíčně měl být schopen aspoň náznaku uvažování... to jsem ho ale značně přecenil) "idiotův" kamarád
... a nakonec nejmladší - kamarád "idiotova kamaráda"
Přesně tuhle Cimrmanovu hlášku bych použil, kdybych strčil neukázněným jezdcům klacek do drátů. To jsem měl chuť udělat, když jsem je potkal na vrcholu Úhoště, která je národní přírodní rezervací a jako taková má i svůj řád. Stejně výstižná by byla i všem známá hláška - "Jelita si tady daly sraz". Stolová hora Úhošť patří k několika chráněným územím v našem okolí a díky jejímu vyhlášení přírodní rezervací se zde vyskytuje spousta zajímavé fauny i flóry. A pak si nějaký jedinec, zřejmě slabších rozumových dispozic, usmyslí, že si na tohle místo pojede zaskákat a zadovádět na svém kole. Pochopil bych to u třináctiletého kluka, ale několika sobotním jezdcům už bylo daleko více... je možné s tím něco udělat, než začnu s tím vrážením klacků do drátů a úmyslným vbíháním do cesty, které jsem zvolil jako taktiku i při sobotním focení?! A to se zatím nezmiňuji o idiotech (dlouho jsem váhal, ale napadala mě jen sprostá slovíčka a tohle bylo "nejslabší"), kteří sem vyjednou na své "krosce".
ODHALENI!!!
Na první fotce je Miroslav Vršek, na druhé Zdeněk Pravda a na třetí pak David Fišer! Když už je známe, tak by to chtělo nějaký exemplární postih nebo výstrahu, ne?!

Jarní neděle

Tak tenhle motýl (Babočka bílé C - Polygonia c-album) mě nejdřív provokoval a pokaždé, když jsem se přiblížil, tak uletěl o kousek vedle. Pak to ale vzdal a tak jsme se na sebe mohli podívat i z blízka...
Všechny kvítky nastavovaly lístky dnešnímu slunci (na obrázku Orsej jarní - Ficaria verna)
I bodlák je svým způsobem kytka, ne? Aspoň mě se líbí...
Naše výprava
Dnes se nám zase vrátilo jaro a bylo to znát i na počtu lidiček, kteří se rozhodli nedělní den věnovat procházkám po Kadani a jejím okolí. Já měl vysloveně sportovní víkend, takže po dvacetikilometrové procházce a dvouhodinovém plavání v sobotu, jsem dnes ráno byl na squashi a nakonec jsme se s Laduškou vydali na kolo. Zítra patrně nebudu plně funkční, ale stálo to za to:) Byli jsme v meandru Želiny. V trávě je tu spousta kvítků, řeka krásně bublá a dnes se tu objevili také motýli. Byla to příjemná podívaná po těch chladných dešťových dnech.

STOP kouření!

Dnes mi poslal "Vančís" odkaz na internetové stránky s peticí pro zákaz kouření ve veřejných prostorách. Protože jsem sám nekuřák, tak tuhle věc plně podporuji. Chápu, že kuřákům může být nepříjemné, že se nemohou zapálit svoji oblíbenou cigaretu během oběda, ale nedokážu pochopit, jak si někdo mezi soustem dobrého jídla může kazit chuť cigaretou. To je ostatně jeho věc. Jen ať mě nikdo nenutí ten smrad dýchat s ním. V zahraničí je to věc zcela běžná a jak správně uvádí petice na těchto stránkách - nikde lidé přes zákaz nepřestali navštěvovat restaurace a podobná místa. Je čas udělat krok tím správným směrem. Chválím tuto petici a držím palce, protože bude mít jistě složitou a trnitou cestu ke schválení...bohužel...

sobota 24. března 2007

Vycházka s ČSOP Kadaň

Nocoviště kormoránů u Zásady (jeden ze stromů)
Nejsem ornitolog jako většina výpravy, takže prostě žlutý ptáček:), ale prý je to Strnad obecný
Některé výstupy stály za to!
Jeden z poslů jara - Jaterník (trojlaločný?)
Společné foto s vlkem na Nedílu
"Náčelník" Michal těsně před ponořením do štoly
Michal ponořený...a teď jsem na řadě já...uf
Uvnitř štoly
Kája hledá netopýry
A tady máme jednoho spícího
Blesk ho probudil a on se na nás rozpískal a cenil zuby:)
Ti kdo vydrželi až do konce před sochou na Úhošti
Dnes jsem byl na "extremistické" vycházce na kraj Ptačí oblasti Doupovské hory, který pořádal Český svaz ochránců přírody Kadaň. Pořádají podobné výlety docela často a pokaždé je sraz v dopoledních hodinách před kadaňským gymnáziem. Sbalil jsem si tedy foťák, jídlo na celý den a připojil jsem se. V názvu dnešní vycházky je slůvko etrém a přesně to cesta přinesla. Šli jsme podél Ohře z Kadaně do nedaleké Zásady a zde jsme sledovali nocoviště kormoránů. Na stromech nad řekou jich posedávalo zhruba patnáct. Chodím sem často, ale nikdy jsem si jich nevšiml. Ze Zásady jsme pokračovali na vrch Nedíl, kde jsme podnikli expedici do nitra země. Aspoň tak jsem si při prolézání úzkým otvorem ve skále a plazení se po čtyřech do jeskyně připadal. Cestou po Nedílu jsme navštívili dvě jeskyně podobného rázu a v obou jsme pozorovali netopýry. Z Nedílu vedla naše cesta pod Rašovické skály, kde jsme hledali díry po trpaslích a pak jsme po hranici vojenského prostoru zamířili do Brodců. Odtud naše kroky vedli na horu Úhošť a pak už rovnou do Kadaně. Vycházka to byla opravdu náročná. Podle měření trasy na serveru Mapy.cz je ušlá vzdálenost zhruba 18 km a to bez připočtení délky všech náročných stoupání a klesání, takže se celá délka pohybovala někde okolo dvaceti kilometrů.

čtvrtek 22. března 2007

Šikovný Korejčan:)

I v zemi nechvalně proslulého "Kima" se rodí šikovní lidé...

středa 21. března 2007

"Haló" na Střelnici

Divadelní společnost Klas dnes zavítala do kadaňského kulturního domu Střelnice s divadelním představením "Haló". Tato hra v režii Miroslava Nyklíčka vznikla podle filmu Hala Salwena "Denisa calling" a jak už samotný název napovídá, je celá o telefonování. V celé hře tedy najdeme jen opravdu málo scén, ve kterých by jejich aktéři nedrželi v ruce mobilní nebo aspoň klasický telefon. Najdeme v ní spoustu úsměvných scén z telefonování a v některých nám dojde absurdita dnešního světa, který se bez těchto přístrojů nedokáže obejít. Mnohé připomínají klasické situace z našeho všedního života a tak si při nich divák může ťuknout do čela a říct si - "no jo, tohle už jsem do telefonu řekl tisíckrát". Výkony této divadelní sestavy patří k těm úspěšným standartům a proto ani tentokrát nezklamali. Budu se těšit na příště.
A tady je pár fotografií...
Martina "Barbara" Elisová jako stydlivá hledající lásku
Iveta "Linda" Svobodová jako nerozhodná
Kateřina "Gale" Žižková jako opuštěná
Václav "Frank" Polda jako truchlící zamilovaný
Jan "Jerry" Valta jako známost hledající mládenec
Zdeňka "Denisa" Kovalová jako svobodná matka
Květuše "teta" Hlaváčová (nahoře) jako "morbidní teta"
Miroslav "Martin" Nyklíček jako herec i režisér

Jaroslav "Barington" Kudla jako taxikář

Václav "Dr. Brennan" Štauber jako porodník, pohřebák, poslíček a fax

Tak na tyhle vykuky nikdo nemá!:-)

neděle 18. března 2007

České Švýcarsko III. - Třetí den

Informační cedule před "Trpasličí skálou" u Rynartic
Začátek Trpasličí skály
První trpaslík
... a další...
... a ještě jeden
Divoká soutěska
Poslední část Tiché soutěsky
Hráz na Divoké soutěsce s přepadem pro ryby
Pramice v přístavišti Divoké soutěsky

Třetí den se nad Českým Švýcarskem objevily mraky a obloha přestala propouštět sluneční paprsky. Sem tam spadla nějaká ta kapka a nám se nechtělo chodit delší trasy, kde bychom mohli pěkně promoknout. Navíc jsem neměl v úmyslu podrobit nový foťák takové zkoušce, jakou je focení v intenzivním dešti. Zatím je vzpomínka na jeho nákupní cenu moc čerstvá a tak by podobné zacházení bolelo svým způsobem i mě. Proto jsme se rozhodli volit kratší trasy a přesouvat se mezi jednotlivými body autem. Prvním cílem se stala vesnička Rynartice. V její blízkosti se totiž nachází tzv. "Trpasličí skála". Jedná se o dílo zdejšího kronikáře Ernesta Vatera a jeho syna z 19. století. Tato dvojice se rozhodla vytesat do skalních útvarů reliéfy trpaslíků. Během stoupání po kamených schodech mezi skalními bloky tak můžete pozorovat různě barevné postavičky těchto bájných stvoření. Odtud jsme se pustili po silnici směrem zpátky na Hřensko a rozhodli se navštívit druhou část soutěsek, tentokrát však z druhé strany, tedy z místa, kde převoznické pramice končí svou plavbu a člověk musí soutěskou pokračovat opět po svých. V těch místech pokračuje Tichá (Edmundova) soutěska a zhruba po jednom kilometru chůze se mění v soutěsku Divokou. Stává se tak v místě, kde cestu podél kamenice kříží můstek se stezkou do Mezné. Divoká soutěska je tím samým místem jako pod můstkem, jen změnila jméno. O nějaké výraznější divokosti oproti soutěsce předchozí nemůže být ani řeč. Nepochopil jsem, proč tedy nese jiný název a ani se mi to ještě nepodařilo nikde zjistit. Trasa podél divoké soutěsky končí opět hrází a přístavištěm pro pramice, které stejně jako zhruba dva kilometry vzdálené loďky, převáží jen v sezóně. Pramice zde tedy smutně stojí přivázána ke břehu a vzdoruje přítoku Kamenice, která se aspoň v tomto místě s hrází a přepadem pro ryby, tváří jako divoká. To byl náš celý výlet pro tento den a vlastně i po celý zbytek putování Českým Švýcarskem. Počasí se rapidně zhoršilo a tak nemělo cenu v dešti bloumat okolím. Nezbývá než se s tímto krásným krajem na nějakou dobu zase rozloučit a vrátit se sem na jaře, až to tu celé pokvete a počasí se trošku ustálí.

České Švýcarsko II. - Druhý den

Ráno se nad Labem vznášela mlha
V ní bylo težké si prohlížet samotný Belvedér...
... a výhled z něj už nepřipadal v úvahu vůbec
Tichá soutěska nad Hřenskem
Tichá soutěska
Kachna na Kamenici
Myš, která nám zatarasila cestu
Společné foto v soutěsce
Letecký snímek okolí Šaunštejna
Laduška v první části výstupu...
Já v té samé části (tady se ještě smějeme, tenhle žebřík ještě nic není...)
Vrchol Šaunštejna
Letecký snímek Belvedéru
Na Belvedéru
Pohled na hotel Belvedér z vyhlídky

Nastal druhý den pobytu v Srbské Kamenici a rozhodl jsem se navštívit Belvedér, Tichou soutěsku a hlavně loupežnický hrad Šaunštejn. Ráno bylo ještě pár stupňů pod nulou a po příjezdu k Belvedéru se od Labe zvedala taková mlha, že nemělo cenu pátrat očima po nějaké vyhlídce. Proto jsme návštěvu této vyhlídky posunuli na odpoledne a vydali jsme se do Hřenska a zde do Tiché soutěsky. Tichá soutěska je vlastně skalním korytem říčky Kamenice a na obou jejích stranách se do výše zhruba šedesáti metrů zvedají skalní stěny. Cesta zde vede po zeleně značené trase a podél kamenice se zde dá dojít až k místu, kde je možné pokračovat jen na pramicích. Ty ovšem plní svou službu jen v sezóně, což jsme věděli, takže jsme se zde otočili a šli zase nazpátek. Je to nádherná procházka mezi neuvěřitelnými reliéfy skal, mohutnými skalními převisy a nádhernou přírodou. Není zde signál a jediné zvuky zde vydává Kamenice a zpěv ptáků. Cestou zpátky se nám podařilo vyfotit pár kachen a taky jednu myš, která si nám stoupla do cesty a nevěděla, jestli má utíkat nebo se nechat zašlápnout. Jen jsem si ji vyfotil a ona se pak dala zase na útěk. Z Hřenska vede silnice stále výš a výš až do Vysoké Lípy. Zde je parkoviště a odtud vede turistická stezka rovnou k loupežnickému hradu Šaunštejn. Jedná se o skalní ostroh, na kterém se ve 14. století nacházel opravdový hrad. Ten se však nedochoval a svou přezdívku si získal během staletí chátrání, ve kterých ho užívali loupežníci. Pokud jsem v prvním díle putování Českým Švýcarskem povídal o tom, že na Rudolfův kámen je výstup obtížný, potom by bylo na místě konstatovat, že výstup na Šaunštejn je na stupnici obtížnosti ještě o nějakou tu příčku nebo dvě výš. Pod samotnou skálu dojdete v poklidu lesem. Ta se najednou před Vámi objeví a zjistíte, že musíte místo klasického stoupání, na které jste při putováním tímto krajem zvyklí, vystoupat na místě o zhruba čtyřicet metrů výš. Začíná to pěkně docela normálním žebříkem, pak přijde na řadu protahování se vzhůru skalní průrvou, kde jsme si museli složitě podávat batoh a stativ a nakonec lezete po ocelovém žebříku, na jehož konci se musíte chytit zábradlí za Vaší hlavou a pak už jen za přitahování se šplhat po skále pár metrů výše, než se ocitnete na samém vrcholu. Nejdřív jsem nechápal, proč paní, kterou jsme potkali za skalní průrvou nešla také nahoru, ale když jsem zdolal i ten ošklivý žebřík, tak jsem nad tím už nepřemýšlel. Paní se bála už jen toho žebříku a udělala dobře, že se nepokusila ho zdolat. Nahoře by ji čekala totiž ještě další zkouška. Vrchol je zde tvořen několika skalními věžemi, jaké jsou u labských pískovců zcela běžné. Mezi těmito věžemi se musíte pohybovat po ocelových lávkách se zábradlím a to většinou s výhledem na celou hloubku pod Vámi. Z výšek strach nemám, dříve jsem lezl, ale na tomhle místě jsem se přistihl, jak při chůzi po vrcholku váhám. Tohle místo bych tedy z tipů na nedělní výlet s dětmi vypustil. Náročnost samotného výstupu dokáže překvapit i dospělého člověka. Dítě si pak při zdolávání posledního žebříku a skály nedokážu vůbec předsatvit. Také to není žádný ráj pro člověka s klaustrofobií (v průrvě je opravdu málo místa a i já se svým tělíčkem jsem musel lézt po boku a na posledním žebříku se na Vás maličko tlačí skála za Vámi, takže se doslova plazíte nalepení na žebřík) a strachem z výšek (to když z toho žebříku sledujete prostor pod Vámi). Po této náročné části dne už jsme se zvládli vrátit jen na Belvedér a hurá do hotelu.