Smutek v duši

Dnes podlehl rakovině pro mě největší divadelní herec u nás - Boris Rösner, držitel ceny Alfréda Radoka i Thálie. České divadelnictví a především pak divadelní drama, tak přišlo o jednu z nejzářivějších hvězd svého nebe...:(
Pro vpomínku na tohoto výborného herce Vám přináším jeho rozhovor pro Divadelní noviny.

Sbohem Salieri, Othello a pane s krásně chraplavým hlasem...

Na čerstvém vzduchu

Dnes jsem se večer vypravil do Vysoké jedle nad obec Místo, kde jsem nechal stát auto a šel se procházet po lesích v okolí. Předtím trochu pršelo a tak mělo všechno krásně svěží zelenou barvu a les nádherně voněl. Přesně to je nejlepší, když člověk sedí dvanáct hodin v kanceláři nebo v autě při projížďkách mezi jednotlivými stavbami.

Pohled z vrchu nad obcí Místo

Vzal jsem sebou foťák, protože mu chci svěřit svou důvěru a tak ho zkouším a zkouším. Dnes přišlo na řadu makro a 12ti násobný optický zoom spolu se stabilizátorem obrazu. Myslím, že jsem s prvními snímky spokojen. Škoda, že je sem nemůžu uložit v originální kvalitě, ale pro přiblížení postačí i tyto zmenšené obrázky. Mile mě překvapil stabilizátor. Přestože se jednalo o celkem dlouhé časy, venku bylo dost pod mrakem a ISO nastavené jen na 80, žádná z fotek není rozmazaná a to i přesto, že foukal silný vítr. Ještě větší ocenění si však u mě získal při focení s maximálním zoomem a dlouhým časem bez stativu. No, posuďte sami....

Pampeliška - clona 3.2, čas 1/50, ISO 80

Místo (vpravo vidět Hasištejn) - clona 3.2, čas 1/60, ISO 80

Hasištejn - snímek ze stejné pozice jako předchozí, ovšem s maximálním zoomem a stabilizátorem obrazu, foceno bez stativu - clona 3.7, čas 1/30, ISO 100

Kadaňský uličník

Protože jsem Vám o této výstavě už tolikrát psal, nemá cenu ji asi představovat. Chtěl bych jen říci, že už proběhla vernisáž a celá výstava je tak přístupná veřejnosti v návštěvních hodinách kadaňského muzea ve františkánském klášteře. Najdete na ní zhruba desítku panelů s dobovými, ale také současnými (srovnávacími) fotografiemi. Ať už jste pamětníky kadaňského vývoje nebo se chcete jen podívat, jak se mění situace vlivem expandující urbanizace, rozhodně to za návštěvu stojí. Budu rád, když Vás cesta zavede do kláštera a největší a zároveň nejbližší možnost máte ve "volební" sobotu 3. června od 21:00 do 24:00 hodin, kdy je celý františkánský klášter, osvětlený svícemi, otevřen veřejnosti v rámci muzejní noci, která se v jeho prostorách pořádá již třetím rokem.

Kryl Live

V každém internetovém obchůdku s CD, stejně jako u většiny obchodů s muzikou, je možné zíkat nové "cédéčko" Karla Kryla s názvem "LIVE!". Na tomto albu najdeme 41 písní z živých vystoupení tohoto interpreta po jeho návratu do rodné země. Vzhledem k tomu, že je Karel Kryl považován za doposud nejlepšího zástupce "inteligentního" písničkářství u nás a jeho texty, skrývající v sobě jasné odkazy na politické ale i historické události, sklízejí obdiv u mnoha současných textařů, je koupě tohoto nosiče zřejmě dobrým tahem. A rozhodně nás nemůže odradit cena, která se pohybuje v případě tohoto 2CD dle nabídky jednotlivých obchodů v rozmezí 250 - 299 Kč. Jsem zvědavý na kvalitu záznamů.

Prohlídka Prahy v 7mi minutách

Tak tenhle kluk se toho nebojí...:)

"Vidíte, už si toho všiml!"

Přesně tuhle frázi by patrně použil každý blázen do Cimrmana, kdyby byl v mé situaci s psaním na vlastní blog. Jak si už asi každý stihl všimnout, objevuji se zde teď zřídka. Tak zřídka, že už si toho stihl všimnout můj kamarád Laco a upozornit mě na to. Je to novou prací, ztrátou múzy a asi trochu i leností. Sedím od sedmi do sedmi v práci a domů přicházím s tak prázdnou hlavou, jako nikdy předtím. Největším výkonem se tak stává ještě maximálně pozdní nákup v Kauflandu a rychlá večeře. Kdo je v podobném presu jistě ví, o čem mluvím. Schází ta energie. Nechci ale odradit stálé čtenáře a proto se budu snažit přemoci. Na "začátek" přináším fotečky mé nové kanceláře a zajímavého výhledu z okna. Tedy pohled, který vidím téměř dvanáct hodin denně. Taky bych Vám chtěl představit můj nový foťáček, díky kterému se brzy dočkáte nových fotografií. Tešte se, brzy se zde potkáme. Možná už zítra.

Po krátké odmlce se zase vracím. Práce mě v poslední době zaměstnává dost fyzicky i psychicky a to mi ubírá síly na jakoukoli ostatní činnost. Sice jsem byl v práci i dnes dopoledne, ale těšil jsem se na večer a hned Vám řeknu proč. Nebylo to "slavným" dnem Maxipsa Fíka, který se v Kadani dnes celý den konal, ale večerním představením divadla Josefa Dvořáka. Jezdí sem pravidelně každý rok, pokaždé s něčím jiným a já ještě nevynechal. Když vidíte jedno jeho představení, tak už ani nejde vynechat. Je krásné, že se nám se ten "náš" kadaňák tak často vrací. Tentokrát jsme se mohli vypravit na upravený, velice slavný muzikál dvojice V+W, Divotvorný hrnec. Ve Dvořákově podání tedy pod názvem Čochtan vypravuje. Něco tak dobrého už jsem dlouho neviděl a troufám si říct, že jsem se dnes bavil víc, než na nedávném představení Cimrmanova Vyšetřování ztráty třídní knihy, přestože je pro mě Cimrman jedničkou v soudobé činoherní komedii. Celý sál se prakticky v jednom kuse probouzel ze záchvatu smíchu, aby do něj po další Dvořákově replice opět upadal. Výkon byl natolik strhující a jedinečný, že jím pan Dvořák několikráte odboural i všechny své herecké kolegy, kteří se pak s viditelně se třesoucími rameny a rukama na tvářích snažili potlačit výbuchy smíchu. No, něco velkého a nenapodobitelného. Kdo toto představení ještě neviděl, tomu bych ho co nejsrdečněji doporučil. Dokonce bych ho nejraději i přikázal, protože tolik legrace a optimismu už jsem dlouho neviděl a myslím, že by pomohl každému z nás. Na závěr Vám chci ukázat ještě tento dopis. Je od pana Dvořáka panu Werichovi a myslím, že kdo si ho přečte a navíc stihne vidět toto představení, tak mu musí být jasné, proč je ten Dvořákův výkon tak nadlidský. Děkuji Vám pane Dvořák!

Rozhovor

Právo dnes přináší krátký, ale zajímavý rozhovor se známým animátorem a režisérem animovaných filmů Břetislavem Pojarem. Kdo by neznal např. jeho příběhy dvou medvědů s názvem "Pojďte, pane, budeme si hrát" z let 1965-1967. Zbývá jen dodat, že byl významným spolupracovníkem Jiřího Trnky a v současné době se stále, i když příležitostně, věnuje své profesi.

Karel Zich

Dnes se mi přihodila zvláštní věc. Mám z ní radost a částečně jsem v rozpacích. Měl jsem období, kdy jsem skoro každý den napsal nějakou básničku. Pomalu mě opouští, nebo je spíš přebíjeno spoustou práce a minimem volna. Krom toho jsem názoru, že člověk (nebo aspoň já) má nejvíce chuti k psaní ve chvíli, kdy je mu buďto absolutně nejhůře či naopak nejlépe. Já jsem asi dlouhou dobu na středu. To je samozřejmě dobré, ale pro psaní je to jistá smrt. A teď zpátky k pointě. Ráno jsem našel ve schránce email od jisté Jany Doubkové. Je to slečna, která se spolupodílí na tvorbě webových stránek o Karlu Zichovi. Měl jsem tu čest s ním několikráte hovořit na několika koncertech a musím říct, že tenhle člověk mě zaujal. Asi hlavně proto jsem v den jeho smrti v roce 2004 napsal básničku na jeho počest. Není nijak zvláštní. Pamatuji si jako dnes, jak jsem přijel z práce, kamarádi mě vzali na pivo a já si při písničce „Máš chuť majoránky“ z rádia napsal těch několik řádků na prázdný účet. Slečna Doubková si prohlížela mé stránky a to do takové hloubky, že mezi básničkami objevila právě tu o Karlovi. Proto mi hned neváhala napsat. Mám z toho radost, tomu věřte. Když už jsem si ráno spálil tousty ke snídani, zapomněl natankovat, byl jsem kontrolován dopravní policií a celkově se to ráno nějak nepovedlo, tak se těším aspoň na tohle psaní. Přeji všem hezký den.

Na židovských hřbitovech

Včera jsem se konečně sešel s Tomášem Pulcem (pro Cimrmanovské nadšence - Tomáš se nejmenuje Pulec a jeho otec nebyl Dr. Žába, jmenuje se Pulc), tedy zástupcem Židovské obce Teplice. Cílem naší schůzky bylo zjistit současný stav židovských hřbitovů v Širokých Třebčicích a v Mašťově, vybrat z nich ten, s jehož úpravou jsme schopní pomoci, určit rozsah práce a termín. Tomáš přijel z Teplic díky výborným službám ČD s hodinovým zpožděním před půl jedenáctou a hned jsme vyrazili. Když jsem čekal na nádraží, přemýšlel jsem, jak takový zástupce Židovské obce může vypadat a dost mě mátla informace, že ho poznám podle červené čepice. K mému překvapení pak vystoupil chlapík v riflích, kožené bundě a s kšiltovkou na hlavě. Musím přiznat, že tím opadlo ono napětí ze setkání. Mimo to - Tomáš je správný člověk, se kterým se opravdu nemůžete nudit a hlavně v jeho doprovodu nasbíráte celkem obstojné množství informací.

Široké Třebčice

Hřbitov se nachází asi necelý kilometr cesty mezi Širokými Třebčicemi a Mory. Už z dálky ho můžete lehce poznat, protože se nachází uprostřed polí, blízko potoka a je obrostlý stromy. Z chuchvalce stromů pak v místě samotného hřbitova vyčnívají koruny uschlých stromů.

Hřbitovní zeď vzala místy za své. Podle Tomášových slov je dnes velmi obtížné určit, kde byla vlastně vstupní branka. Celý prostor hřbitova je porostlý travou. Mezi keříky je pak možné spatřit velké množství náhrobních kamenů ( Steinů - čti štajnů). Jsou to nádherné červené a černé pískovcové kameny s hebrejskými nápisy. Cestou mě Tomáš překvapil sbíráním kamínků v poli. Jejich smysl jsem pochopil až na místě. Židé tak přináší vzpomínku na mrtvé tím, že jednotlivé kamínky či kameny staví na vrcholy náhrobků. Až po tom, co je Tomáš položil na několik nejbližších jsem si všiml, že se podobné kamínky nacházejí skoro na všech náhrobcích. Smysl je v tom, že donesené kvítí časem uvadá, kdežto kámen je věčný. To je víc než logická úvaha, co říkáte? Po obchůzce celého hřbitova mi bylo divné, proč jsou náhrobky ve východní části postavené čelem ke zdi a vzdálené od ní asi půl metru. Na klasickém křesťanském hřbitově bychom spíše postavili náhrobek směrem ode zdi, abychom se na něj mohli dívat, což bylo u některých kamenů zde obtížné. Tomáš mi ale vysvětlil, že všechny jsou natočené k východu, bez rozdílu v jakém místě se nacházejí. Podle židovské víry totiž přijde Spasitel (Mesiáš) od východu a tak by se k němu otočením náhrobku vlastně nebožtík stavěl zády.

Mašťov

Hřbitov v Mašťově je úplně jiný. Nachází se asi kilometr za obcí, blízko bývalé vojenské střelnice. Cestou k němu míjíme mašťovský smírčí kříž. Ve své spodní části je hřbitov zarostlý téměř neproniknutelným množstvím malých stromků třešní. V jeho horní části se však nachází překrásná zahrada odpočinku s velkým množstvím náhrobních kamenů. Jsou o poznání lepšího zpracování, než ty Třebčické. Mezi jednotlivými kameny jsou dokonce kousky, které tesal kameník A. Siegert z Kadaně a jeho podpis můžeme najít na spodní části náhrobku.

Celý Mašťovský hřbitov je dle mého názoru hezčím místem. Jeho problémem je ale ono neproniknutelné houští, jehož odstranění by bylo velice náročné. Už z toho důvodu jsme se nakonec s Tomášem při výborném obědě v Kadani domluvili, že by bylo rozumnější pomoci se hřbitovem v Třebčicích, jehož úprava není tak složitá a jedná se vlastně spíš o sekání trávy a prořez drobnějších stromků.

Čarodějnice 2006